Kutnohorský poutník aneb kutnou horou ze všech stran

Napsal: Vladislav Dudák

Rok vydání 2004

Devátou kapitolu z této knihy opsala: Markéta Opočenská 15.1.2013

Knihu zapůjčil:  Pavel Jahoda

Kapitola devátá

S KUTNOU HOROU SPOJENY

Jak jinak nazvat kapitolu o obcích, které jsou administrativně součástí Kutné Hory, ale mají vlastní historii a osobitost? Starobylé město Kaňk bylo sice Kutnohořany vždy považováno za vzdálené (páté) předměstí, ale na určitou dobu si vymohlo samostatnost. Sedlec je sice s Kutnou Horou bezprostředně dějinně spjat, ale převaha byla zpočátku na jeho straně, neboť Sedlecký klášter byl lenním pánem a majitelem pozemků, na kterých Kutná Hora stála. Vazba Malína ke Kutné Hoře byla zpočátku obdobná, neboť malínská kolatura vykonávala farní správu nad nově vzniklým městem, oproti Malínu mladičkým. A Neškaredice, Poličany a Perštejnec? Tyto vesnice tvořily od nepanšti zemědělské zázemí města zdroj pracovní síly pro jeho doly a občas se i ocitaly v přímém vlastnictví města, i když s ním příliš nerostly.

Procházka první

Horním městem Kaňk

Kostel Sv. Vavřince – radnice – (silnice od Kutné Hory) – hora Kaňk a Kaňkovský háj – (Turkaňk, Skalka, Sukov, Grunta)

Horní město Kaňk bylo původně hornickou kolonií, která vznikla kolem dolů na Staročeském pásmu na konci 13. století. Živelnou zástavbu, v níž se ještě dalších dvě stě let mísily obytné budovy s důlními zařízeními, dodnes dokládá složitý půdorys ulic a uliček (které se Kaňkovští moudře dodnes raději ani nepokusili oficiálně pojmenovat). Ve městě chybí i skutečné náměstí a tradiční trhy se vždy konaly na prostranství před radnicí. Organizačně byl Kaňk napojen na správu Kutné Hory a byl považován za její páté, značně vzdálené předměstí, záhy však získal církevní i cechovní samosprávu.

Dozor nad hornickou osadou měli starší havířského, hašplířského a trejvířského pořádku (kteří vytvářeli konšelstvo v čele s rychtářem), a proto i znak města je vlastně hornickým znakem (na červeném štítě dvě zkřížená hornická kladiva – želízko a mlátek se zlatými topůrky), neseným archandělem Gabrielem. Název města lze odvodit zřejmě z německého slova Gang, kterým se označovala rudná žíla. Tímto slovem se tradičně označovalo i rudné pásmo, teprve mnohem později nazvané Staročeské, které se táhlo ve směru sever - jih přímo přes západní část Kaňku.

Na Staročeském pásmu se dolovalo nejpozději již na konci 13. století. Postupně zde docházelo ke koncentraci důlních děl, takže v 15. století v těchto místech zůstalo v činnosti již jen asi 150 – 20 těžních šachet. Před polovinou 17. století bylo dolování na Staročeském pásmu ukončeno. Nejsevernějším dolem pásma byl Trmandl (severně od obce), jenž byl od 1. poloviny 16. století používán prakticky pouze pro čerpání hlubinných vod. Vodní kolo čerpadla bylo poháněno vodou sváděnou sem od Čertovky u Hořan a z okolí Grunty. Na severozápadní okraj obce je lokalizován důl Šafary, po pravé straně silnice do Libenic důl Kuntery. V blízkosti bývalé kaňkovské radnice se nacházely doly Stará a Mladá Plihle. O něco jižněji byly doly Fráty, Šmitna, Nyklasy a Šváby.

Do východní části osady zasahovala jižní část Skaleckého pásma, objeveného až v 1. polovině 18. století. Asi 400 metrů východně od Staročeského pásma se táhne méně vydatné Nifelské pásmo (podle dolu Nifle, ležícího asi 200 metrů severozápadně od vrcholu Kaňku) a ještě asi 150 – 200 metrů východněji se táhne málo známé Alžbětinské pásmo, které protíná vrchol Kaňku. Dolovalo se na něm zejména ve 14. – 15. století. Na jižním svahu Kaňku se táhne vydatné Turkaňkské pásmo, o němž se zanedlouho ještě zmíníme. Zcela na východě, podél jihovýchodního úbočí Kaňku a severního okraje Sedlce, probíhá Rejzské pásmo, v němž se začalo dolovat nejpozději ve 13. století. Výchozy žil tohoto pásma byly téměř na povrchu a byly tudíž poměrně snadno dobyvatelné. Nabízí se proto hypotéza (zastávaná zejména Jaroslavem Bílkem) o možnosti ještě staršího dala dolování, a to v souvislosti s mincovnou v Malíně ve 2. polovině 10. století. Na tomto pásmu se nacházelo též menší množství zlata, které se zde zřejmě i rýžovalo (rejzy = rýžoviště).

Rudná pásma na Kaňku, patřící k severní větvi kutnohorského důlního revíru, byla označována jako kyzová (pyritová), na rozdíl od bohatších jižních pásem stříbrných. Bohaté zrudnění však tento nedostatek vyrovnalo. Přesto se zde zpočátku zřejmě těžil hlavně pyrit, který byl nezbytný pro tavení stříbra z jižních „stříbrných“ pásem revíru. Od druhé poloviny 15. století však i zde převládla těžba stříbra a až do konce 16. století byly doly kolem Kaňku zřejmě nejvýnosnějšími v celém důlním revíru. Na počátku 17. století se však většina dolů vyčerpala a v roce 1614 císař zdejší doly opustil a donutil kutnohorskou obec, aby se tárových dolů ujala na vlastní náklad. P roce 1620 zde těžba prakticky téměř ustala. Pokusy o její obnovení se datují do 17. - 18. století a od roku 1733 oživil dolování na krátký čas objev nového Skaleckého pásma. V letech 1945 – 1991 se na Turkaňku těžily barevné kovy.

Všude kolem Kaňku se dodnes zachovaly zčásti aplanované důlní odvaly, jejichž objem se odhaduje na několik set tisíc tun. Tak jako Kaňk oplýval bohatstvím rud, byl chudý na vodu, která byla odváděna podzemními štolami, takže zakládání studní obvykle nebylo příliš úspěšné. Proto si podle Antonína J. Zavadila obyvatelé zřizovali u svých domů tzv. hasáky – nádržky na dešťovou vodu, vyhloubené ve skále.

Dějiny: Nejstarší v pramenech doložená zmínka o osadě Kaňk pochází z roku 1436, kdy dal císař Zikmund zapsat jakémusi Zchařovi „starú vinici, dvuor pod Kankem a Pučery ves“. V roce 1514 získala obec od krále Vladislava Jagellonského právo pečetit červeným voskem, což bylo faktickým uznáním její samosprávy. Přesto však Kaňkovští zůstávali podřízení kutnohorským pánům šepmistrům a pro získávání prostředků na správu obce jim byla povolena pouze jedna daň, a to z dovážených piv a vín. „Podle některých údajů byla obec v roce 1621 povýšena císařem Ferdinandem II. na královské město, avšak spojení s Kutnou Horou přesto zůstávalo těsné. Rozhodovací pravomoci si zřejmě stále osobovala Kutná Hora, neboť v roce 1683 byla královská dvorská komora nucena potvrdit, že se Kaňkovští podle horních práv vydaných již za vlády císaře Rudolfa II. v roce 1579 mají ve všem obracet k nejvyššímu mincmistrovi a nikoli ke získání úplné samostatnosti města. V roce 1654 byl Kaňk označen jako horní městečko; stalo se tak paradoxně v době, kdy zde téměř jakékoli dolování ustalo. Statut Kaňku se poté ještě několikrát změnil. Například v roce 1802 byl označen za královské horní město bez práva trhu, v roce 1847 za horní městečko, v roce 1854 získal status města. V roce 1945 bylo město Kank nakrátko spojeno s Kutnou Horou a po pěti letech samostatné existence bylo ke Kutné Hoře připojeno v roce 1950 definitivně.

Kaňku se nevyhnuly ani různé katastrofy. V letech 1598 – 1599 zde krutě řádil mor a za třicetileté války byla více než polovina z 81 domů zničena. Po celou dobu patřil Kaňk k chudým městům (z toho důvodu například vykonávala nad městem soudní pravomoc, jež byla poměrně nákladná, Kutná Hora). Jeho složení zůstávalo převážně hornické (dělnické) a později i rolnické a nevznikl zde vlastně žádný vlastní městský patriciát.

Nevýhodou Kaňku bylo, že ležel vůči Kutné Hoře ve strategické poloze na vyvýšenině v blízkosti hlavní cesty z Kolína na Čáslav. Například v roce 1304 se na svazích Kaňku utábořilo vojsko krále Václava II,. které přispěchalo na pomoc Kutné Hoře obležené Rudolfem Habsburským. Směrem na Kaňk ustupoval Jan Žižka v prosinci 1421. Nepříjemná roztržka se zde odehrála i o Velikonocích 1471, kdy podle Starých letopisů českých přijel do země míšeňský kníže Albrecht na pomoc králi Jiřímu z Poděbrad proti Matyášovi Korvínovi. Měl hájit v případné válce Kutnou Horu, ale protože někteří z jeho lidí zabíjeli v Kaňku havíře, Kaňkovští se proti nim postavili a zabili oblíbeného hejtmana knížete. Kníže se rozhněval, část městečka vyloupil a zapálil a vrátil se do Míšně.

Prohlídka města: Naši procházku začneme uprostřed města před dominantou Kaňku, kostelem sv. Vavřince, postaveným přímo v důlním okrsku v blízkosti dolů Kuntery, Panská jáma, Nová šachta a Hoply. Pozdně gotický kostel zřejmě stojí na místě staršího chrámu stejného zasvěcení (snad z roku 1369), který měl být podle některých údajů již v roce 1489 značně sešlý. Současný kostel byl postaven v letech 1492 – 1506 mistrem Benešem z Kutné Hory, snad za účasti členů svatobarborské huti vedené Matějem Rejskem. Stavbu financovali kaňkovští horníci z výnosů rudy, z daní dováženého piva vypitého v místních krčmách a ze sbírek mezi věřícími. Byl dokončen mistrem Mikulášem a roku 1506 vysvěcen biskupem Filipem Sidonským, světícím kališnické kněze. Kostel měl podobu nezaklenutého dvoulodní se západní průčelní věží a zaklenutým polygonálním presbytářem. K jižní straně přiléhá předsíň a k severní straně sakristie. V roce 1704 byla střecha věže opatřena barokní cibulovou bání a na západní straně předsíně vznikl přístavek. Významnou změnu prodělal kostel v rámci novogotické přestavby v roce 1873. Tehdy bylo původní dvoulodní přeměněno na trojlodí a bylo opatřeno klenbou. Další opravy probíhaly v letech 1899 a 1990.

Výzdoba a vybavení kostela jsou skromné. Gotická hrotitá kostelní okna mají jednoduché kružby. V předsíni na jižní straně se nachází portál v podobě oslího hřbetu, ve stěně severní lodi je zazděný profilovaný portál s překříženými žebry, do nějž je dodatečně umístěna plasticky zdobená pozdně gotická kamenná náhrobní deska jakési paní Anny, jež podle nápisu zemřela v 70. letech 16. století. Západní portál ve věži je hrotitý, s arkádou na konzolách s maskarony. Věž byla již ve středověku opatřena hodinami („orlojem“), původně staročeskými (ciferník o 24 hodinách), přeměněnými v roce 1766 na dvanáctihodinový.  Presbytář je sklenut křížovou klenbou, na jeho severní stěně se nachází gotická malba andělů, která vznikla někdy po roce 1500. V západní části trojlodí se nachází původní kruchta, vysunutá na třech hrotitých arkádách a podklenutá křížovou klenbou. Hlavní oltář je pseudogotický z roku 1890, oba boční oltáře jsou raně barokní.

Přes očividnou chudobu kostela se však v jeho interiéru skrývají dva skutečné skvosty. Prvním je pozdně gotická kamenná kazatelna  z roku 1502, vytvořená Matějem Rejskem, jenž ji i opatřil svou latinskou signaturou Reysek me fecit (Rejsek mě vyrobil). Pětiboké řečniště stojící na kamenné noze je zdobeno lichými arkádami s reliéfními emblémy evangelistů a sv. Pavla. Zábradlí schodiště je zdobeno reliéfem sv. Vavřince a podobami fantastických zvířat. Druhým skvostem je 6,8 metrů vysoké kamenné sanktuárium (schránka na hostie) ze stejné doby a vytvořené pravděpodobně rovněž Matějem Rejskem. Má, jak bylo tehdy obvyklé, podobu kamenné gotické věže; je trojpatrové a v horních patrech se nacházejí okénka s kružbami pod visutými oblouky.

Pověstnou památkou byl kaňkovský graduál, zhotovený v letech 1559 – 1561 mistrem Fabiánem Pulérem. V bohatě ilustrované knize byl mimo jiné i obraz mistra Jana Husa. V roce 1615 jej Kaňkovští po četných pohrůžkách v věznění vydali nejvyššímu mincmistrovi Vilému z Vřesovic, ortodoxnímu katolíkovi, který jej zřejmě dal spálit.

U kostela se rozkládá hřbitov ohrazený zdí, která je prolomena gotickou brankou.

Asi 40 metrů severně od kostela se nachází jednopatrový pozdně dům čp. 120, později přestavovaný. Z původní stavby zůstal zachován pravoúhlý portál s kaňkovským znakem a letopočtem 1560.

Asi 150 metrů jižně od kostela stojí budova bývalé radnice (čp. 1), v současnosti poštovní úřad. Nejstarší radní dům (Starý Rathauz) se podle některých údajů nacházel o něco jižněji v blízkosti dolu Mladá plihle a teprve když zchátral, tak obec v roce 1510 koupila pro novou radnici Beptovský dům, jenž byl přestavěn v roce 1582. Ve štítě se z té doby zachoval kamenicky zpodobněný kaňkovský znak. Součástí poměrně rozlehlého objektu byla rovněž šatlava, zbrojnice a pivní a vinný šenk (jenž byl tradičně pronajímán městskému písaři), později i jedna třída školy. Věžička radnice byla opatřena zvonem zakoupeným v Kutné Hoře. V roce 1739 byl původem pozdně gotický a renesanční objekt barokně přestavěn a opatřen mansardovou střechou. Při požáru města v roce 1758 radnice vyhořela a při přestavbě v letech 1763 – 1769 byla rozšířena i o spáleniště sousedního domu. V roce 1769 uvírala vzácného hosta, neboť v ní přespal saský princ Albert. Další přestavba proběhla v období klasicismu, kdy zřejmě ztratila své podloubí.

Asi 40 metrů jižně od radnice stojí naproti faře (čp.8) dům čp.10, v němž žil a dne 11.3.1822 zemřel písař Jan Hejzelna, známý kronikář města  Kaňku. Dům je ozdoben na plechu malovaným a silně poškozeným obrazem sv. Floriána,  ochránce před požáry, a opatřen českým prosebným nápisem.

Podél hlavní kaňkovské silnice pokračujeme asi 350 metrů k jihu až na hlavní kaňkovskou křižovatku silnic do Kutné Hory a do Sedlce. Zde na nachází hospoda Na Pašince (čp. 40), založená již v roce 1624. Odtud vychází severní větev značené Hornické naučné stezky, po níž se nakrátko vydáme. Na začátku uličky protilehlé hospodě stojí venkovská chalupa čp. 42 s mansardovou střechou. Za ní jsou dobře zachované a zřetelně patrné odvaly z důlních děl.

Asi 400 metrů západně od hospody se na okraji města pod strání Sukova nachází usedlost čp. 66. Pod novodobou fasádou patrového domu se ukrývá starší stavba, z níž se zachoval raně barokní malovaný strop z poloviny 17. století.

Kdybychom se od hospody vydali asi 400 metrů jižněji po silnici do Kutné Hory, došli bychom k barokní kapličce Panny Marie ze 2. poloviny 18. století. Ve výklenku dnes bohužel značně zdevastované památky byl umístěn obraz Panny Marie, na vrcholu stojí pískovcová, povětrností značně poškozená socha sv. Jana Křtitele. Takové drobné památky dotvářejí charakter místa a činí z krajiny (ať již zastavěné či nezastavěné) domov. I když je jejich hodnota oproti „velkým“ památkám města nepatrná, měly by přesto zůstat zachovány, alespoň jako svědectví úcty k našemu kulturnímu dědictví.

Silnice, která se od kapličky svažuje tzv. Třešňovkou (s půvabným výhledem  na město) k Lorci a dále do Kutné Hory, je starou komunikační tepnou, kudy se každý den ubíraly z města do kaňkovských dolů kutnohorští havíři. Procházkou, kterou by dnes již málokoho napadlo vykonat pěšky, se tudy na Kaňk vydal v roce 1523 i mladý král Ludvík Jagellonský. Leč střetl se zde, podle podání Mikuláše Dačického, se sveřepým nepřítelem: „Král Ludvík, jsa na Horách Kutnách, když se vydal pěšky na Kaňk, nějaká kráva dvakráte se k němu rozbíhala, chtěje krále trkati, i zabili ji tu.“

Vyjdeme od hospody Na Pašince po žlutě značené turistické trase (zpočátku totožné s trasou naučné stezky), která nás dovede do nejvyšších poloh Kaňkovských vrchů (353 m n. m.), rozkládajících se z větší části již na katastru sedleckém. Tyto dnes zalesněné vrchy s dvěma vrcholy – Kaňkem (nebo také Hájem) a o něco západněji ležící Kalvárií – se ve středověku obvykle označovaly jako Spitzberg. Tehdy nebyly zalesněné, protože se zde intenzivně dolovalo.

Dne 23.12.1421 byl u Kaňku obklíčen Zikmundovými vojsky Jan Žižka, jenž tuše zradu, opustil brány Kutné Hory před blížícím se císařem Zikmundem. Jeho postavení e zdálo beznadějné, ale lstí se mu v noci podařilo šťastně uniknout ke Kolínu. Zikmund tehdy při útoku na husity zvolil podle Starých letopisů českých zajímavou taktiku: jeho vojáci hnali před sebou na ochranu před děly voly, sehnané z okolních polí.

Na počátku 19. století získal zdejší pozemky majitel sousedního novodvorského panství hrabě Jan Rudolf Chotek, který dal vrchy zalesnit a v novém háji upravit některé cesty. Snad již tehdy zde vznikla kdysi oblíbená dřevěná restaurace, přestavěná v roce 1913.

Lesy se tehdy táhly ještě asi čtyři kilometry k severovýchodu, kde dal hrabě na samotě mezi Hlízovem a Kačinou zřídit u říčky Klejnárky malý lusthauz zvaný Červený domek, sloužící hraběcí rodině při výletních plavbách po plavebním kanálu (kdysi se jím plavilo dříví od Labe ke Kaňku) a Klejnárce. Ten byl v roce 1824 přeměněn v hájovnu, jejíž hajný měl mimo jiné za povinnost „hlídat Vrchy Kaňkovské“. V polovině 19. století však byl les vykácen a proměněn v pole. V roce 1866, po bitvě u Hradce Králové, v domku posvačil korunní princ Friedrich.

V roce 1881 koupila kaňkovské lesy Kutná Hora a učinila z nich oblíbené výletní místo Kutnohořanů s dřevěnou restaurací, myslivnou ve švýcarském stylu (dílo kutnohorského stavitele Bohumila Moravce) a rozhlednou. Lesy dále zvelebovala, zejména zásluhou starosty Jana Macháčka, jenž se nejvíce zasloužil a vznik zeleného pásu kolem města. Po něm byl na Kaňku nazván Macháčkův háj, protkaný cestičkami, dnes bohužel málo udržovanými. Tento háj měl charakter arboreta; dodnes zde roste na padesát druhů dřevin a je škoda, že toto místo není lépe využito jako odpočinková zóna s botanickou naučnou stezkou. Město by tak získalo novu atrakci, jistě nikoli prvořadou, ale přesto kvalitu prostředí výrazně posilující. Ostatně můžeme citovat z monumentálního díla Antonína J. Zavadila Kutnohorsko slovem i obrazem z roku 1912: podle něj kutnohorská obec toto místo „hledí udělati milým místem výletním, kamž denně množství Kutnohořanů – najmě v neděli a ve svátek – spěje, by tu drobet po práci ať duševní, ať tělesné pookřálo.“

Asi půl kilometru od hospody Na Pašince dojdeme k památníku zvanému Kalvárie. Empírový pomník dal v roce 1814 vybudovat hrabě Jan Rudolf Chotek. Na průčelní kulisové stěně v dórském stylu je pamětní nápis, připomínající mučedníky havířské vzpoury z roku 1496. Nad památníkem se ještě na navršené mohyle vypíná sedm metrů vysoký kamenný sloup, na jehož vrcholu bával upevněn kovový kříž.

V době vlády Vladislava Jagellonského město bohatlo z výnosů dolování, avšak sociální poměry samotných havířů byly velmi špatné. Důlní dělníci dávali již několik let najevo svou nelibost, avšak každé jednání skončilo vždy jen planými sliby. Proto vstoupili do stávky a podle Starých letopisů českých „v neděli 10. července léta Páně 1496… oděni v hornický šat shromáždili se na vrchu zvaném Špimberk, aby hájili svá práva“. Zde byli obklíčeni vojskem poděbradského hejtmana, jenž je vyzval, aby si zvolili radu starších, která by za ně vyjednávala. Třinácti zvoleným havířským zástupcům hejtman slíbil bezpečnost, avšak po příjezdu do Poděbrad byli havíři ihned zajati a uvězněni. Král, jenž dlel v té době v uherském Budíně, byl královskými úředníky záměrně chybně informován a rozhodl o popravě havířů. Dne 12. srpna 1496 bylo v Poděbradech setnuto deset havířů. Tři havíři byli vězněni na Křivoklátě, kde se rovněž konala poprava. Zde se však jednomu z nich, jménem Vít, podařilo přemoci kata a uprchnout, čímž vyšla pravda najevo. Král sice zůstal na straně viníků, avšak největší přehmaty úředníků nakonec přece jen napravil. Kutnohorští havíři navždy zůstali v paměti lidu. V 19. století se k jejich jímavému příběhu vrátil mimo jiné Josef Kajetán Tyl v dramatu Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud.

Původní německý nápis na památníku, umístěný sem Chotkem, však připomínal jinou událost, a to shazování husitů do kutnohorských šachet, které bylo mylně lokalizováno sem, i když se ve skutečnosti odehrávalo na Žižkově u kostela sv. Martina. Hrabě Chotek dal tento památník postavit mimo jiné proto, že jedním z husitských mučedníků byl i kouřimský farář Chodek, kterého hrabě (zřejmě mylně) považoval za svého předka.

Cesta nás vede dále k propadlině v jižní části Turkaňského pásma, která vznikla v roce 1969 propadnutím starých dobývej mezi doly Kříž (Barbora) a Vidrhol. Oválná propadlina o délce asi 30 metrů a šířce 22 metrů je 30 metrů hluboká. V její východní stěně se nalézají důlní chodbičky v délce asi 100 metrů, které patří k nejstarší fázi kutnohorského dolování.

Na východ od propadliny, po levé straně cesty stojí starý smírčí kříž (tzv. kamenná bába). I když takové kříže obvykle označovaly místo zločinu a stavěl je na výraz pokání provinilec, je možné, že v tomto případě nejde o smírčí kříž, ale obdobně jako v případě kříže na Kuklíku, o hraniční kámen sedleckého panství.

Hranice města i jednotlivých zboží bývaly vymezeny smlouvou, některé zapsány, popřípadě zakresleny v zemských deskách a později v katastrech. Fyzicky byly hranice často vymezeny přírodními útvary – potoky, úpatím hor a podobně, dobré sousedské vztahy si však záhy vyžádaly přesnější vymezení i v místech, kde přírodní hranice chyběla nebo byla málo zřetelná. Nejčastějším druhem mezníků se staly stromy, které byly pro snadné rozpoznání osekávány (lizovány) a byl do nich vytesán kříž a zatlučen hřeb. Takové stromy nesměly být v žádném případě káceny, a proto se po celé zemi místy dochovaly dodnes jako stromy památné a státem chráněné. Funkci mezníku zastávaly i tehdy, když byly zcela suché. Dalším druhem mezníků byly kameny, a to často takřka neopracované, přírodní. Téměř vždy však byly dovezeny odjinud, aby se odlišily od místních geologických poměrů. S oblibou se užíval bílý křemen, a to jak pro svou tvrdost /záruku trvanlivosti), tak pro svou jasnou barvu, umožňující jeho snadnější vyhledávání. Často se však objevovaly i kamen tesané, na hranicích tří panství například do podoby pyramidionu. Na rozdíl od stromů hrozilo u hraničních kamenů, že s nimi bude někdo manipulovat a přesadí je ze zištných důvodů na jiné místo. Proto se původní osazení kamene jistilo ještě tím, že se do jeho podloží dávaly různé materiály, které nebyly v půdě obvyklé, například okuje, sklo, cihly, oblázky, dřevěné uhlí, ale třeba i proso.

Důraz však byl kladen i na posílení paměti živých svědků. Když byl například v roce 1690 ukončen spor mezi Kutnou Horou a Sedleckým klášterem o kamenný lom na Ptáku, bylo k sázení mezníků přizváno několik pacholat a každému bylo uštědřeno po třech kopancích  „na pamětnou“ a zároveň odměna 8 krejcarů. Dnešní psycholog by to označil za klasickou pobídku formou trestu a odměny. Důvod, proč byla vybrána pacholata, tkvěl v přesvědčení o jejich nevinnosti, ale i v očekávání dlouhé doby, po kterou budou moci poskytovat své svědectví.

Výprask „na pamětnou“ třemi ranami však dostávali většinou mladí dospělí, a to pořádný a jen někdy s odměnou. Mezník často získal jméno po postiženém. Byli to většinou poddaní, ale někdy i rychtář nebo měšťan. Často dostali výprask i dva či tři lidé – každý z panství na opačné hranici. Do protokolů se pak zapisovalo, jak který z postižených ležel, kde měl nohy, kde ruce a jakým směrem měl vystrčenou postiženou část …

Po žluté značce dojdeme do míst státní přírodní rezervace Na vrších, vyhlášené již 31.12.1933. Rezervace o rozloze 0,36 ha se nachází v opuštěném lomu na jižním svahu Kaňku a je nejznámější českou lokalitou příbojové facie druhohorního moře. V období svrchní křídy (před 65 miliony let) vyčníval vrchol Kaňku jako ostrov z okolního moře a po jeho obvodu se ukládaly vápence, vápnité slepence a slínovce, v nichž se zachovalo velké množství zkamenělin mlžů, mechovek, korálů, ostnokožců a dírkonožců, ale i žraločích zubů. Nejvzácnějším z exemplářů je mechovka, která nese název Kaňkopora kaňkensis.

Na jižním svahu vrchů nad Sedlcem stával kostel sv. Máří Magdalény na poušti. Byl snad již románského původu, avšak první doložená zmínka o něm pochází teprve z roku 1492 v souvislosti s procesím, které se ke kostelu konalo. Kostel měl malou věž, která byla později pobořena a znovu vystavěna v letech 1708 – 1713.  V roce 1785 byl kostel zrušen a poté stržen.

U kostela se konaly v den sv. Máří Magdalény pouti a o Pondělí velikonočním přes něj vedla trasa pouti do Sedlce. Kdysi zde sídlil poustevník, který měl za povinnost o osamělý kostel pečovat, zvonit klekání a kopat hroby, neboť kolem kostela se rozkládal hřbitov (a malá kostnice) pro chudé havíře. Jeho hlavním živitelem byl Sedlecký klášter, kam si poustevník docházel pro oběd. Naposledy byl poustevní při kostele připomínán na začátku 18. století.

Za rezervací Na vrších opouštíme Kaňkovské vrchy, jež jsou považovány za nejzazší výběžek Malešovské pahorkatiny, a po žluté značce sestupujeme k Sedlci. Procházíme místy, kde se nacházejí vzácné a chráněné teplomilné stepní rostliny (bělozářka větvitá, kozinec cizrnový, zběhovec Yva, kavyl Ivanův, žluťucha menší aj.) hmyz a měkkýši.

Co zůstalo stranou:

1.        Naši procházku si můžeme prodloužit, když za rezervací Na vrších opustíme žlutou značku a vydáme se dále podle značení naučné stezky, která nás nakonec přivede zpět na Kaňk. Procházíme místy Rejnského (halda šachty Magdalena) a poté Rurkaňkského žilného pásma se zachovalou těžní věží z doby novodobého dolování. Turkaňk (z německého Dauergang, Durchgang, tedy propojená žíla) byla původně samota s několika stavebními uprostřed horních hald.

První zmínky o dolování v této oblasti pocházejí z druhé poloviny 14. století, ale těžba zřejmě začala již na konci 13. století. Největší rozmach zaznamenaly doly na Turkaňku v 1. polovině 16. století, kdy dosáhly hloubky až 420 m. Potíže s vodou vedly ke konci 16. století ke stavbě vodotěsného stroje, čerpajícího vodu dvanácti šachetními pumpami z hloubky až 200 metrů. Pumpy byly poháněny kolem o průměru téměř 12 metrů, které roztáčela voda přiváděná sem tzv. Císařskou strouhou, vedenou z Vrchlice od Nových mlýnů. Podrobněji o ní bylo pojednáno v poslední procházce sedmé kapitoly.

Od počátku 17. století se zdejší dolování ocitlo v krizi. V roce 1685 byla těžba v menší míře obnovena, avšak v roce 1775 bylo dolování cela ukončeno. Nový pokus nastal v 19. století, avšak v roce 1904 byl ohlášen (a pamětním kamenem stvrzen) definitivní konec kutnohorského dolování. Přesto se však na Turkaňku po roce 1945 důlní činnost obnovila, a to těžbou barevných kovů. Vznikl závod Rudné doly Kutná Hora a byla zde postavena úpravna rud. V letech 1958 – 1991, kdy byl provoz dolů ukončen, bylo z turkaňské jámy vytěženo asi 2,3 milionu tun rudniny s průměrným obsahem 2% zinku. V roce 1985 byl na Turkaňku postaven památník 1000 let dolování a mincování v podobě kamenného hranolu se zaoblenou horní stranou, do níž byla vsazena kovová nápisová deska.

2.        Asi 300 metrů severně od Turkaňku se nachází lokalita s názvem Nepřízeň. Bývala zde malá osada se zájezdní hospodou (stavěl ji děd kutnohorského kronikáře Antonína Kmínka) a kovárnou. Její název je zřejmě odrazem nepříznivého důlního podniku, který zde byl založen.

3.        Severně od Kaňku, za kolínskou silnicí se nachází osada Skalka. V roce 1732 byla při kopání studny ve Skalce náhodně objevena nová rudná žíla, a tím i celé Skalecké žilné pásmo, které na čas poskytlo Kutnohorským naději na obnovu dolování, a tudíž i zašlé slávy. Žíla se táhla z míst severně od Skalky až téměř ke středu města Kaňku. I když se počáteční naděje ukázaly jako přehnané, dolovalo se na Skaleckém pásmu v letech 1732 – 1815 a pak ještě v letech 1875 – 1886. Nejvýznamnějšími doly byly Antonín Paduánský severně od Kaňku a Karel Boromejský severně od Skalky.

4.        Až do Skalky vedl od Starého Kolína plavební kanál, jímž se dopravovalo do kaňkovských dolů krkonošské dříví, tolik potřebné pro jejich provoz. Výjimečné dílo vzniklo v letech 1567 – 1572, částečně na pozemcích patřících Kolínu, jenž stavbě marně bránil. Náklady na dopravu dřeva byly dříve tak obrovské, že se vybudování kanálu zaplatilo již za čtyři roky provozu. V důsledku dalšího úpadku kutnohorský dolů však zůstal kanál v provozu pouze do roku 1620 nebo do doby krátce po tomto datu.

Kanál vycházel z Labe (v místech, kde na protilehlém břehu stojí tehdy kutnohorský statek Veletov) a zpočátku zřejmě využíval rozšířeného náhonu, kterým byla hnána voda do rybníka Alaman, jenž se nacházel v blízkosti nové zřízené plavecké osady Bašta (severovýchodní část Starého Kolína). Kanál procházel Baštou i Starým Kolínem a v blízkosti dnešního starokolínského nádraží přetínal dnešní železniční trať. Dále tekl na jihozápad a na severním okraji Nového Hlízova se křížil s říčkou Klejnárkou. Poté se nakrátko stočil na západ a pak vedl dlouhým přímým úsekem na jihozápad až ke dvoru Skalka. V tomto posledním úseku je trasa kanálu dobře zachována a je patrná i z oken vlaku železniční trati Kolín – Čáslav. Koryto plavebního kanálu bylo u hladiny široké 5 – 10 metrů a hluboké až 5 metrů ( v zachované části je již užší a mělčí). Tato zajímavá technická památka je významná mimo jiné i tím, že jde zřejmě o první plavební kanál v Čechách určený i pro lodní dopravu – jak tomu nasvědčuje i jeho lidový název Šifrovka.

5.        Na jihozápad od města Kaňku se tyčí vrch Sukov (335,3 m n. m.), odkud se naskýtá půvabná vyhlídka na město.   Jeho jižní svahy, táhnoucí se až k silnici z Hloušky ke Gruntě, představují jednu z nejteplejších lokalit v Čechách. V rozsáhlých sadech se zde pěstují broskve, meruňky, a dokonce i vinná réva. Sukov patřil spolu se Špitzberkem (Kaňkem) a Kuklíkem ke třem stříbronosným vrchům z Libušina proroctví a v jeho okolí se skutečně, jak dokládají i důlní odvaly, dolovalo.

6.        Naučná stezka nás z Kaňku vede dále již za hranice města do blízké obce Grunta (z německého Grund = hrouda). Vsi dominuje mohutný kostel Nanebevzetí Panny Marie, novorománská trojlodní bazilika, postavená v letech 1905 – 1908, stojící v místech gotického kostela. Hlavním mecenášem kostela byl houslový virtuos Jan Kubelík, jehož zásluhou zde údajně vznikl největší venkovský kostel ve střední Evropě, postavený ve 20. století. U kostela se nachází neorenesanční fara se zahradou.

Gruntu s oblibou  navštěvovala Marta Krásová, vynikající pěvkyně-mezzosopranistka Národního divadla ve 40. letech 20. století. Ke své tetě a pratetě sem později jezdila herečka Jana Rybářová a za svým strýcem sem ráda chodívala na návštěvu pěvkyně Eva Randová, žijící v současnosti střídavě v Němečku a v Kutné Hoře.

7.        Za Gruntou se táhnou struskové odvaly ze zdejších hutí, v nichž se tavila ruda z dolů Kuklického a Staročeského pásma. Podle pověsti z jam a závrtů mezi Gruntou a Kaňkem vylézali čerti, létající po půlnoci nad Kutnou Horou. Z jejich doupat je prý vyhnala až důlní voda, která zatopila doly. Pověst byla zřejmě inspirována čpícím důlním plynem zvaným švub, vyvěrajícím z dolů. Příběh připomíná blízká osada Čertovka, v níž se v 16.  století nacházela zlopověstná Čertova krčma, často navštěvovaná kutnohorskou spodinou. O jejím charakteru se dozvídáme od Dačického: „Posel horního úřadu Michal zabil oštěpem krčmáře Šťastného Skaleckého v Čertově krčmě nedaleko Kutné Hory, kde bylo stanoviště lotrů a kurev. Svadili se o nějaké rukavice“.