Služby a remesla

 

Truhlářství, zemní práce, elektropráce, topení-voda-plyn, varhanář

 

Mezi současnými aktivními varhanáři nacházíme jméno, k němuž bezesporu patří čestný titul doyen. Je jím Jan Kubát, který si v letošním roce připomíná neuvěřitelných 65 let varhanářské činnosti. Navíc můžeme hovořit o nepřerušené rodinné tradici, která sahá ještě hlouběji – jeho otec Jan Kubát st. získal výuční list už v roce 1907. Všichni varhanáři z této rodiny se specializovali na jeden z nejnáročnějších varhanářských oborů – výrobu kovových, zejména cínových píšťal. Tyto skutečnosti si zaslouží bližší pozornost. Díky ochotě pana Kubáta je možné spolu s jeho ústními informacemi poprvé zveřejnit některé doklady, které představují cenný materiál k historii našeho varhanářství. Proto tentokráte uvádíme podstatnou část rozhovoru formou uceleného výkladu a vlastní dialog s Janem Kubátem zaměřujeme jen na jeho nejzajímavější zkušenosti a pohledy.

Jan Kubát st. (4. 2. 1889 – 26. 7. 1964) vstoupil do učení v roce 1904. Jeho učebním oborem byla „výroba cínových píšťal do varhan“ u vyučitele, jak se tehdy psalo, Jana Tučka, varhanáře a majitele firmy v Kutné Hoře. Po vyučení (1907) u této firmy zůstal a pracoval „k úplné spokojenosti“, jak o něm Tuček napsal při Kubátově odchodu v roce 1908. Další práci našel u Johanna Lachmayra v Linzi-Urfahru. O svém příchodu do Urfahru vyprávěl zajímavou historku. Protože nevěděl přesně, ve kterém domě Lachmayrova dílna sídlí, chvíli bloudil, dokud nezaslechl jemu dobře známé klepání, jaké se ozývá při přípravě píšťalového plechu. Lachmayr s ním byl spokojen, a tak, když asi po roce chtěl mladý Čech hledat zkušenosti jinde, sám mu vyjednal práci u Eugena Brauna ve Spaichingen u švýcarských hranic. Kdoví, jak by se jeho osud vyvíjel dále, nebýt války, kvůli které musel jeho zaměstnavatel zavřít dílnu. Kubát od něho dostal výtečné pracovní hodnocení, neboť „kvůli své přesné, nejčistší práci si získal plnou spokojenost“. S takovýmto doporučením se úspěšně ucházel o práci v zemi, které se válečné události vyhnuly, u firmy, která už tehdy patřila k nejznámějším v Evropě – ve Švýcarsku v Männedorfu u Theodora Kuhna. V tomto městě se oženil a zde se mu také narodil syn Max (1916-1983). Jenže vznik samostatného československého státu vzbudil u Jana Kubáta st. tak silné vlastenecké pocity, že se rozhodl k návratu do Čech. Ale s prací to nebylo jednoduché – u firmy Tuček už místo nebylo, a tak po čase (1922) založil vlastní cínařskou dílnu v Kaňku. Od té doby dodával píšťaly mnoha varhanářům, kteří neměli vlastní, výrobně náročnou cínárnu. To byla výsada jen prosperujících firem. Proto také Kubát dlouho zpracovával cínový plech jen s pomocí speciálního ručního hoblíku, který je dodnes v majetku jeho syna Jana (1930). Cínařský hoblovací stroj si mohl koupit až v roce 1934 za tehdy vysokou sumu 4 tisíc korun od pražského varhanáře Mádla. Investice se vyplatila, protože živnost se udržela i nadále.
V otcovské dílně se roku 1948 vyučil syn Jan a později i starší syn Max; oba pak pracovali s otcem až do zákazu živností v roce 1950. Podle nařízení úřadu práce nesměli bratři Kubátové dělat ani spolu, ani s otcem. Ten získal možnost pokračovat v práci pod Komunálním podnikem Kutná Hora, Jan Kubát ml. šel do nově založeného družstva Organa (vzniklého znárodněním firmy Melzer), Max se dostal do znárodněné firmy Tuček, vedené ještě bývalým majitelem jako národním správcem. Avšak v roce 1952 se oba provozy sloučily, a tak oba bratři opět pracovali spolu. Jan Kubát st. však zůstal pod Komunálním podnikem až do posledního dne před svou smrtí v roce 1964. Pracoval ještě v sobotu 25. 7. a druhý den už se neprobudil. Úmrtí otce přivedlo oba bratry k tomu, že odešli z Organy a pokračovali na jeho místě pod Komunálním podnikem. Max v roce 1983 umírá, a tak veškerá cínařská činnost zůstává na Janovi.
Důležitým obdobím se stal rok 1968, kdy spolu s Maxem směl poprvé navštívit bratrovo rodiště a firmu Kuhn. Zde byli přijati velmi dobře, mohli se volně vyptávat na její tehdejší varhanářskou činnost. Rozdíl byl jednoznačný – v Čechách se tehdy (1968) stavěly pouze varhany s pneumatickými systémy, u firmy Kuhn vznikaly pouze varhany bez pneumatických soustav, nejčastěji s mechanickou trakturou. Po návratu domů Jan Kubát tyto zkušenosti uplatnil s varhanářem Bohumilem Žloutkem, kdy jako první v tehdejším Československu začali zkoušet výrobu mechanické traktury se zásuvkovými vzdušnicemi. Díky této spolupráci pak Bohumil Žloutek postavil řadu nových nástrojů s tímto systémem.
Hlavní pracovní činností Jana Kubáta ml. zůstala výroba cínových píšťal. Postupem času se začal zabývat i dalším odvětvím novodobého varhanářství – restaurováním historických kovových píšťal či jejich restaurátorskou rekonstrukcí. Umožnily mu to rozsáhlé životní a pracovní zkušenosti spolu s precizním a přemýšlivým způsobem práce; proto je dnes vyhledávaným spolupracovníkem mladších varhanářů-restaurátorů. Takto se zúčastnil mnoha restaurátorských akcí, zejména při spolupráci s Vladimírem Šlajchem.

 

 

  • Málokterý varhanář zažil ve své činnosti tak rozsáhlé časové období jako vy. To nutně vede k první otázce – jak tato desetiletí českého varhanářství vidíte?
    Já jsem se k varhanám dostal v době, kdy se u nás používala pouze pneumatická soustava, a to buď výpustková nebo tlaková. Sám jsem zažil zajímavou situaci při sloučení Organy, tedy bývalé firmy Melzer, s firmou Tuček. Lidé od Mel¬zera prosazovali výpustku a lidé od Tučka tlakovou soustavu. Vyhrál to tlak, který používal i krnovský závod Varhany. Starší pracovníci, vyučení u Josefa Melzera, kde se stavěla jen výpustka, se s tím nemohli srovnat, protože s tlakovou soustavou neuměli dělat. To vlastně byla první rozhodující změna, kterou jsem v českém varhanářství zažil – šlo tak o způsob řešení hracích stolů a vzdušnic, nikoliv o rejstříkové dispozice.
  • A jak to bylo s mechanickou trakturou?
    Mně se varhany s mechanickou soustavou vždy líbily. V roce 1968 jsem u firmy Kuhn poznal, že v tehdejší západní Evro¬pě se takto nové varhany stavějí běžně. Proto jsem to od 70. let chtěl zavádět do praxe i u nás. A tehdy se ukázalo, že na to slyší málokdo – souhlasně zareagoval Bohumil Žloutek, ale třeba v Brně u Dřevopodniku (bývalá firma Holčapek) to odmítali. Mechanika se u nás prosadila až o něco později, kdy ji začal používat i krnovský závod Varhany. Ale nesmíte se divit, ono to úzce souviselo s tehdejší dobou, kdy hlavním úkolem bylo plnit plán, i při výrobě nových varhan. A to byl důvod pro pokračování pneumatické traktury – bylo to zaběhané, byly na to výrobní postupy a normy. Výroba mechanické traktury by kromě toho znamenala více práce a menší spotřebu materiálu. Plán však žádal něco jiného, za splnění plánu byly prémie. Takže se nic neměnilo a nic nového se nehledalo. Ze stejného důvodu první plánovitý vývoj mechanických nástrojů začal v krnovském závodu, který na to jako jediný získal peníze. Ale v tu dobu už jsme s Bohumilem Žloutkem měli první pokusy za sebou. Dnes je pro mne samozřejmostí, že nové varhany mají být mechanické. Proto mě udivilo, když jsem se dověděl, že i v nedávné době u nás byly v jednom kostele postaveny nové varhany s pneu¬matickou soustavou. Něco jiného je takové starší varhany, jsou-li ještě dobré, uchovávat, ale do novostavby to podle mého názoru nepatří.
  • Tím se dostáváme k otázce starých varhan a jejich oprav…
    Tady rozhoduje mnoho věcí. První je, zda jde o varhany s mechanickou nebo pneumatickou trakturou. Mechanické nástroje, třeba i s kuželkovou vzdušnicí, mají velkou výhodu – dají se snadno opravovat a udržovat, pokud se do nich nedá červotoč. Ale staré pneumatické varhany, zejména s výpustkovým systémem, které nebyly léta opravovány, jsou dnes velkou zátěží a starostí. Jenže právě takových varhan je u nás mnoho. Jakékoliv levné spravování je většinou vyhozením peněz, pomůže jen velká oprava. Ale to je drahé a vzhledem ke kvalitě varhan to mnohdy ani nestojí zato. O tom jsme už jednou mluvili a shodli jsme se, že jde o jeden z největších současných problémů českého varhanářství a varhan vůbec. V takových případech jsem radši pro jejich náhradu novým nástrojem. Ale některé dobré pneumatické varhany je třeba ponechat a odpovídajícím způsobem opravit.
  • Tímto odpovídajícím způsobem je restaurování. Sám jste zažil první snahy o restaurátorský přístup už v osmdesátých letech minulého století a postupně jste spolupracoval na mnoha restaurátorských projektech. Jaký je váš názor na tento přístup?
    Dříve se o restaurování nemluvilo, ale už tehdy byla snaha zachovávat dispozice a neměnit stav. Znám i první začátky skutečné konzervace a petrifikace, kdy se používaly prostředky, které se dnes považují za nevhodné – Pentalidol, což byl velice silný prostředek proti červotoči, a šelak na zpevnění dřeva. Dnes už se to dělá jinak, ale tehdy to pomáhalo zachránit spoustu starých nástrojů. Já sám mám lásku ke starým varhanám, ale ze svého pohledu bych některé věci nedělal až tak ortodoxně. Když je některý historický nástroj předělaný už několikrát, tak bych se nebránil jeho nahrazení tak, že do staré skříně bude vestavěn nový mechanický stroj. O to více to platí o pneumatických varhanách.
  • Jaký vzkaz byste chtěl předat našim mladým varhanářům?
    Já si myslím, že v první řadě je potřeba, aby mladí dobře pracovali a neviděli jen finanční zisk. Je třeba odvádět poctivou práci, na kterou, jak vím, mnozí z nich mají. Jedině v tom vidím dobrou
  •  

    Vyhledávání

    Štítky

    Nebyly nalezeny žádné štítky.

    Novinky

    01.03.2018 15:32

    Třídění odpadů

    klikněte
    31.01.2018 04:57

    Zastupitelé volili i odvolávali radní

       klikněte  

    Otázky a odpovědi

    Nebyly nalezeny žádné otázky.

    © 2009 Všechna práva vyhrazena.

    Vytvořeno službou Webnode